Nejlepší věc, která se mi nikdy nestala - existuje osudová láska?

Originální název: The Best Thing that..
Rok vydání: 2015 (originál vydán 2014)
Počet stran: 376
Vazba knihy: Vázaná
Nakladatelství: Jota

Nejlepší přátele navždy, anebo ne?

Alex a Holly bývali kdysi nerozlučná dvojka. Již od dětství totiž byli oni dva nejlepšími přáteli. Trávili spolu každou volnou minutku a vyprávěli si nejrůznější tajemství, či se jen tak bavili vyváděním dětinských lumpáren. Jenže to už je passé, kontakt mezi nimi se přerušil ve chvíli, kdy Hols opouští maličké rodné městečko a odjíždí na zkušenou do velkoměsta.  Své skutečné city ke svému nejlepšímu příteli i spoustu nevyřčených slov si odvezla se sebou. Jenže od této chvíle spolu nepromluvili už ani slovo. To se však má po více než deseti letech náhle změnit!

Alexandr získává novou pracovní nabídku v hlavním městě a tak se má zanedlouho sebrat a opustit svůj rodný kraj nadobro. Holly je mladá osobní asistentka ve velmi prosperující firmě, má všechno, co by si jen asi mohla přát, dobrou práci, veselé kamarády, no a též vcelku pohledného šéfa. Přesto se jí pořád vrací myšlenky na toho kluka, který byl možná i více než jen dobrý kamarád. Osud tyto dva lidi opět svede dohromady. Nyní jim oběma táhne na třicet, ale co na plat. Někdy si člověk přeci jen zaslouží dostat druhou šanci! 

 „Říká se, že by člověk neměl vstupovat víckrát do stejné řeky, ale stejně to každý dělá. Všechno se vrací zpátky, jako by to toužilo dostat druhou šanci. Koukni na zvonové kalhoty. A tyčinky Wispa Gold. Anebo tu přiblblou skupinu Take That.“ Ležel jsem na zádech rozvalený v trávě a bylo mi fuk, jestli mě pokoušou komáři, zatímco mi řeřavé uhlíky slunečního světla zahřívaly obličej a ruce. Holly seděla vedle mě na zkřížených nohách a splétala věneček ze sedmikrásek. „O čem přemýšlíš, Ale?“ „O mně a o tobě. Jako bychom se taky vrátili do stejné řeky, abychom to zkusili ještě jednou. Tentokrát starší a moudřejší.“ Holly se dál soustředila na svůj výtvor, periferním viděním jsem ale postřehl, že potlačuje úsměv: „Zvonové kalhoty se možná vrátily do módy v Mothstonu, Alexi, ale nikde jinde ne.“ „Já mluvím vážně,“ ohradil jsem se. Moje teorie se sice zrodila v plechovce cideru, která ležela na trávě vedle mého pravého kolene, ale i tak mi připadala nadmíru hlubokomyslná. 

Existuje něco jako osud, pokud ano, dá se vůbec ovlinit?

Obecně platí nám všem známé přísloví, že co se má stát, to se prostě stane. Jak jinak, člověk přeci nemůže pohnout se svým vlastním osudem, i kdyby sebevíce chtěl. Avšak autorské duo Jimmy Rice a Laura Taitová mají na věc zcela jiný názor. V jejich literární prvotině se totiž pilotní postavy musí za svým „šťastně až na věky“ honit poměrně dlouho. Dokonce i celé roky!

Obvykle romantickou beletrii, ať už domácí, či světovou zrovna nevyhledávám, jsem spíše fanouškem fantasy. Avšak v létě se má experimentovat a poznávat nové věci, takže i já to tentokrát riskla. Musím říci, že se mi to opravdu vyplatilo! Knize přidává na pestrosti i fakt, že je napsaná ze dvou různých úhlů pohledů. Spisovatelé a koneckonců nejlepší přátelé, Jimmy a Laura si své pasáže posílali prostřednictví mailů. 

Alexovi jsem zavolala až o pěkných pár hodin později. Vůbec nechápu, jak jsem přišla na to, že opilecký telefonát uprostřed noci představuje dokonalou příležitost k tomu, abych mu řekla, co cítím. Že chci, abychom byli víc než jen kamarádi. Že si to přeju už celé věky. Díky bohu mi to vůbec nezvedl. Ne snad, že bych si to rozmyslela a už nechtěla, aby se to dozvěděl. Jenom jsem dospěla k názoru, že je docela důležité, abych nebyla úplně mimo, až s ním o tom budu mluvit. Svlékla jsem si triko a důsledně se vyhýbala pohledu do zrcadla, popadla jsem župan a odpelášila do koupelny. Když jsem se včera v noci vrátila domů, dala jsem si pořádně horkou sprchu a teď jsem si dopřála ještě jednu, užívala si ten palčivý pocit i zarudlý tón, který nabírala moje kůže. Nakonec jsem se silou vůle přinutila vylézt ven, obléct si džíny s dole rozšířenými nohavicemi a námořnicky modré tričko bez rukávů – Alex vždycky říkal, že námořnicky modrá je moje barva – a pak jsem seběhla po schodech do obývacího pokoje. „Mami, můžeš mě hodit k Alexovi?“

Skvělá romantická záležitost, která se hodí třeba někam k vodě!

Zatímco Holly je z pohledu Laury energická, veselá a zkrátka plná života. I když teď trochu nohama při zemi. Alex je muž, který se vždy držel svého ideálu udělat ze světa lepší místo, možná právě proto si splnil svůj dávný sen a stal se učitelem na střední škole. Také jeho obsedantně kompulsivní porucha a přehnané puntičkářství vás nejednou během čtení pobaví.

Celkově je velmi dobře vymyšlená celá návaznost příběhu, protože se nám zde prolínají dvě časové roviny, díky kterým si čtení víc užijete. Ta jedna nám ukazuje současný Londýn, naopak v té druhé se dostaneme do maličkého města Mothson, koncem devadesátých let minulého století. Díky tomuto poměrně umnému obratu se tak čtenáři postupně odkrývají stále nové a nové dílky ze života obou hlavních hrdinů. Příběh má tak spád a neskutečnou čtivost s nádechem humoru, díky které se od něj nebudete moci odtrhnout! Možná právě proto ode mne Nejlepší věc, která se mi nikdy nestala, získává 3.7 z 5 hvězdiček! Prostřednictvím této recenze bych chtěla velmi poděkovat e-shopu KNIHY DOBROVSKÝ za poskytnutí recenzního výtisku! TAM si knihu můžete také koupit a to za velmi dobrou cenu, která se rozhodně vyplatí!

Obrátil jsem se a zeptal se žáků sedmého ročníku, co znamená slovo na tabuli. Nahoru vystřelilo osm rukou. Obvyklí podezřelí. „Ano, Isabello?“ „Onomatopoie je slovo, které zní jako věc, kterou popisuje,“ vytasila se s odpovědí, jako by ji četla z učebnice. „Třeba bum nebo plác.“ „Dobře,“ přitakal jsem svědomitě. „Tak dál, dokáže někdo vymyslet další příklady onomatopoických slov?“ Tentokrát jsem se vyhnul dychtivým pohledům a namísto toho se snažil navázat oční kontakt s méně vstřícnými dětmi. „Jacku?“ pronesl jsem hlasem plným naděje. Jack Couchman má na mothstonském gymnáziu nejblíž k tomu, co by se dalo označit za rebela, jelikož si odmítá zastrčit košili do kalhot a tu a tam dokáže člověku poměrně ostře odseknout. Během posledních pár let jsem se často přistihl, že si přeju, aby zdejší děti projevovaly větší sklony k buřičství