Bouřná vrána - Křídla věstí smrt!

Kalyn Josephsonová- Bouřná vrána

Originální název: The storm Crown
Rok vydání: 2020 (originál vydán 2019)
Počet stran: 336
Vazba knihy: Vázaná
Nakladatelství: CooBoo

Pomsta je slepá a daleko nedojde!

Rhodanie je oázou života uprostřed vedrem zpustošené krajiny. Tahle malá zemička stojí a padá spolu s magickými opeřenci, jenž ji zajišťují blaho. Přerostlý černí ptáci si umí vzít na povel, vodu, půdu i hromobití. Díky nim vzkvétá zemědělství, politika i dobyvatelské choutky místních. Jednoho dne se však karta obrátí a hrdý lid přijde o svou chloubu, o vrány, které jsou dlouhé roky jejich symbolem a spásou. Bez svých mazlíčků sou ničím, z prosperující populace se stala chátra, která živoří na pokraji přežití. Jeden jediný den změnil jejich osudy jednou pro vždy.

Teď nezbývá než čekat, až je sousední panovnice Illucie rozdrtí napadrť. Místo krveprolití však přijde od uchvatitelských sousedů mírová nabídka k sňatku. Dvě na smrt znepřátelené linie se mají navždy spojit ve svazku manželském. Jenže tato svatba je jen zástěrkou pro intriky, lsti a cestu k moci. Šach, mat – hra už započala a na jejím konci vzejde jen jeden, jediný vítěz. Na zlomené srdce a hlasy minulosti teď jednoduše není čas.

Tiskla jsem se mezi vraní křídla a připravovala se k letu střemhlav. V žilách mi koloval adrenalin. Iylino hřejivé teplo mi poskytovalo oporu dokonce i tady, stovky metrů nad zemí, ale štiplavý ledový vítr si vybíral svou daň. Bral mi dech a uvolněné prameny vlasů mě šlehaly do tváře kolem leteckých brýlí.

Tenké opotřebované sedlo nebylo ničím víc než pruhem kůže, na kterém byly připnuty třmeny. Otěže, vedoucí k Iylině zobáku, představovaly jen iluzi ovládání – let závisel na důvěře a vzájemném respektu. Kdyby to bylo jinak, žádné množství kůže by mě na Iyliných zádech neudrželo.

Hlavou mi běžely roky Estreliných rad: Při letu střemhlav drž zpevněné tělo nízko. Povol otěže. Kolena měj vzadu, abys netlačila vráně na klouby křídel. Znala jsem je jako svoje boty.

Přitiskla jsem se k vráně ještě víc a společně jsme se vrhly dolů.

Kůži mi pokryla rosa, jak Iylino bouřné kouzlo prořízlo mrak jen chvíli předtím, než jsme jím prolétly a řítily se k zemi. S každou uplynulou vteřinou se ve mně bouřila čirá, nezkalená radost a srdce mi zpívalo až v krku. Jak jsme padaly, zadržela jsem dech a odpočítávala čas – mohly jsme nabrat jen určitou rychlost, jinak by Iyla nedokázala roztáhnout křídla včas.

Patnáct, šestnáct, sedmnáct…

Dobrý nápad, kterému chybí bravurní stvárnění, které zaujme!

Dračím časům již definitivně odzvonilo. Šupinaté trojhlavé saně nahradila přerostlá krákající stvoření, která doslova zaplnila pulty světových, i českých knihkupectví. Po bestsellerech jako „Šest vran“, „Nikdynoc“, či „Zjizvený král“ přispěla se svou špetkou do mlýna i Josephsonová, která přichází se zcela novou fantasy sérií, jež se zaměřuje na mladé dospělé.

Bohužel samotný dobrý námět nestačí a jakkoliv se autorka snažila vnést trochu kreativity do moře jednotvárnosti a tradičních vzorců, tak to prostě nestačilo. Tři čtvrtiny knížky máte pocit neustálého Déjà vu.  Milostný trojúhelník, tyranského rodiče, či obři magické kreace, tohle všechno nám už bylo nabídnuto jinými fantaskními díly. Zkrátka a dobře, je mi líto, ale všecičko tu působí jako prohnané přes kopírák. K tomu všemu přidejte ještě zcela nekorektně našroubovanou LGTB tématiku, která v celé dějové linii působí doslova jako pěst na oko a je zasažená do pasáží, do nichž se prostě vůbec nehodí.

Svatí mě museli nenávidět. Už to bylo téměř půl roku, co Illuciánská říše zničila můj život. Od té doby jsem sotva opustila svou komnatu. Stěží jsem se dokázala dostat z postele. Dokonce i teď jsem měla chuť se pohřbít pod přikrývkami a zmizet v temnotě. A když jsem se konečně zvládla dohrabat po schodech dolů, přesvědčená, že by to mohl být jakž takž slušný den, zůstala jsem tu trčet a musím zírat na Illuciána.

Propaloval mě pohledem a mě stálo všechny síly, abych se na něj nepodívala. Bála jsem se, co bych mohla udělat, kdybych na něm spočinula očima.

Na žalář žalu a bolesti, který mě věznil, útočil žhavý vztek, který ve mně jiskru po jiskře posledních pár měsíců doutnal. Nenáviděla jsem skutečnost, že mu dovolili přijet do Rhodaire a umožnili mu vstup do paláce. Nenáviděla jsem, že musíme vyslechnout požadavky jeho královny, že nemám vránu, která by ho popadla za jeho dokonale střiženou uniformu a zvedla ho vysoko, vysoko do vzduchu…

„Dostaví se královna brzy?“ zeptal se už podruhé s lehkým přízvukem.

Znělo to jako škrábání vraních spárů po kameni a mně se navzdory slunci zježily vlasy v zátylku, jak mě zamrazilo. Čekali jsme na mou sestru už dobrých deset minut.

Série, která nadchne spíše mladší generaci čtenářek!

 A aby toho nebylo málo, celý příběh postrádá akci a napětí. Místo srdceryvných scén dostáváte jenom popisy okolí, či charakteristiku postav. Pokud vás spisovatelka zrovna netrápí dlouhými popisnými litaniemi, tak pro změnu vyrukuje se zcela nelogickým a nicneříkajícím přirovnáním, které vás tak akorát dokonale zmate. K tomuhle všemu mišmaši si ještě přidejte nebetyčně otravnou hrdinku, která se pořád jen utápí v sebelítosti a fňuká nad tím, jak je život nespravedlivý a všichni jsou na ní jen a jen hnusní.

Bohu dík za posledních pár kapitol, ve kterých se konečně začalo něco dít. V té totiž Kalyn otočí o sto osmdesát stupňů a konečně dá knížce ty správné grády, takže skalní nadšenci dostanou to, po čem prahnou. Velkou bitvu dobra se zlem i rychlý útěk na cestě za povstáním. No, nevím, jestli mě tento pilotní díl uspokojil na tolik, abych dala šanci i pokračování. Spíše mám za to, že „Bouřná vrána“ se bude zamlouvat těm, kdož jsou dosud tvorbou žánru YA nepolíbení. Zarytí fanoušci budou mít totiž tendenci ve všem hledat nápodobu s jinými epickými dílky a čtení si tak příliš neužijí. Je mi to opravdu velmi líto, ale i já jsem spadla do té druhé skupiny, proto ode mne pouze 2.7 z maximálních 5. hvězdiček! Touto recenzí bych velmi ráda poděkovala e-shopu PalmKnihy za poskytnutí recenzní e-knihy, TAM si můžete také přečíst i samotnou ukázku z knihy!

Přesunula jsem poslední kámen a ztuhla jsem.

Věděla jsem, na co se dívám. Už když jsem se dotkla té neskutečné skořápky, jiskřící jako noční obloha uzamčená ve skle, dokonce i když můj mozek popíral tu obrovskou velikost, ten hedvábný pocit na omak i ten nepochybný šum magie, věděla jsem to.

Bylo to vejce bouřné vrány.

Opatrně, abych nezavadila o zbývající vratkou hromadu kamení, jsem pro ně sáhla a přitáhla si vejce k sobě. Bylo skoro stejně velké jako můj hrudník, a čím víc jsem se ho dotýkala, tím hlasitější byl bzukot. Opřená o kolena jsem se sehnula a zvedla vejce do náruče.

Ozvalo se prasknutí a pak už se všechno odehrálo strašně rychle. Kameny se pohnuly a já jsem si vejce pevně přitiskla k sobě, právě když mě cosi popadlo za šaty a prudce mě strhlo od drolícího se pilíře. Země se otřásala, jak se sloup zhroutil a drtil spadané trámy a rozbité sklo. Do vzduchu vyletěl popel a prach a místo, kde jsem před chvilkou stála, pohřbila hromada suti.

Ležela jsem, mrkala na tečky vířící ve slunečním světle a vraní vejce jsem si tiskla k hrudi. Srdce mi bušilo do jeho skořápky. Vedle mě stála Kiva, ruce na kolenou, a popadala dech. Vyčítavě se na mě dívala světlýma očima.