Sherwood - Robin v sukních přebírá velení!

Megan Spoonerová - Sherwood

Originální název: Sherwood
Rok vydání: 2019 (originál vydán 2019)
Počet stran: 352
Vazba knihy: Vázaná
Nakladatelství: CooBoo

Když zlo vítězí, dobro povstane!

Robin nebyl jen tak někdo, byla to láska jejího života, jenže teď je mrtvý. Padl ve snaze chránit svého krále, z boží země se již nevrátil, Svatá válka ho pohltila. Jediné, co po něm Marian zbylo je prsten po jeho matce. Tento kus šperku měl být její zásnubní radostí, teď jí připomíná velké hoře. Ten, jehož tak bezmezně milovala odešel bez rozloučení a dívce zbyly jen oči pro pláč. Naděje je pryč, on již není a podaným zůstala jen bída, která se den ode dne stále prohlubuje na vrub neustále se zvyšujících daní. Dívenka se již nemůže dívat na to, jak nevinní trpí, zatímco si panstvo plní své bezmezné žaludky.

Děvče si tolik přeje pomoc a napravit nespravedlnost, která vládne světu, že se rozhodne převléknout za ducha. Díky jejímu bezmyšlenkovému jednání tak pan z Lockley opět povstane, avšak zatímco legenda dává jedním naději, ti druzí v ní vidí nepřítele, kterého je třeba zlikvidovat. Sherwood již není bezpečný, neboť hra na kočku a myš právě započala.

Probouzí ho řinčení oceli, hluk plamenů a křik nějaké Saracénky. Ještě dřív, než vyskočí na nohy, svírá v ruce meč. Zdálo se mu o pleskání dešťových kapek o listy, o zvucích a vůních deštivého dne v Sherwoodu. Vyběhne ze stanu v Angličany obsazené části města a do obličeje ho udeří suché horko. Na okamžik je zmatený, seno zeleni, vlhku a vůni půdy je příliš čerstvý. Písek bodá do očí.

Kolem se prožene splašený kůň bez jezdce, krev z dlouhého šrámu mu barví bok jako rudý plášť. Než stačí rozlišit přítele od nepřítele, protne žhavou půlnoční tmu čepel a míří mu přímo na obličej. Automaticky odrazí ránu svým mečem a úder plnou silou zasáhne rameno. V boji se vzpamatuje a divoké supění a hekání, skřípání oceli o kosti a svištění šípů zaplaší poslední útržky snu o domově. O vteřinu nebo dvě později jeho protivník s výkřikem padá a drží se za břicho.

Není čas Saracéna dorazit. Robin ho musí nechat, kde je, a odráží ránu dalšího útočníka. Sráží ho úderem lokte do žaludku.

Feministické tendence se již pomalu prokousávají i do YA literatury!

Převyprávění klasických knižních příběhů je v dnešní době opravdu moderní záležitostí. Na trhu se objevilo nespočet variací na „Krásku a zvíře“, „Malou mořskou vílu“, či dokonce „Popelku“, ale vyprávění o muži, který bohatým bral a chudým dával, to tu ještě nebylo. A tak není divu, že tato kniha vyvolala u fanoušků velký ohlas a nadšení. Všichni byli zvědaví, zda se autorka s tímto nelehkým úkolem popere, koneckonců v tomto umění není žádným nováčkem, jelikož na svém kontě již jeden retelling v podobě „Na lovu“ má. Nicméně bohužel po vcelku zdařilém debutu následoval prudký pád.

Od prvopočátku, až do poslední stránky se jedná o jednoduchou jakoby předem nalinkovanou dějovou linii, která sice neurazí, ale kdovíjak ani nenadchne. Po celou dobu čtení na vás totiž nečeká žádná větší akce, která by se nedala predikovat, o překvapivých zvratech ani nemluvě. Přepjatý konec pak v celém kontextu působí směšně, až nemístně. Jediným zpestřením nudné šedi byly kapitoly z pohledu nebožtíka, které umně doplňovaly nudný a zbytečný balast.

Marian seběhla po schodech na nádvoří osvětlené několika loučemi. Muška už čekal venku a osedlanou Jonquille držel za uzdu. Vypadalo to, že se otec zatím neprobudil. Byla ráda – neměla čas se dohadovat, jestli má, nebo nemá jet. Kolem postávalo několik sloužících v nočních košilích, ve světle svíček jejich tváře vypadaly jako voskové masky. U stájí stál nějaký mladík, byl celý rudý, rukama se opíral o kolena a lapal po dechu. Poznala v něm syna jednoho ze sedláků ze statku za Robinovým sídlem. Musel běžet celou cestu z Locksley, aby Marian tu zprávu přinesl. I nejrychlejším během to byla cesta na celou hodinu.

Marian si nikoho nevšímala, vykasala si sukni na stehna, vyšvihla se na grošovanou klisnu a vzala od Mušky otěže.

Jonquille vycítila, že její paní má naspěch, a jakmile Marian povolila otěže, klisna vyrazila. Světlo loučí na nádvoří sídla zůstalo daleko za ní a teď se hnala tmou.

Dobrý, leč dosti nedotažený nápad, který tak nemá co nabídnout!

Hlavní hrdinka zrovínka nikterak neoslní. Snaha o vykreslení mužné, nebojácné a možná trochu feministicky založené protagonistky se vyloženě vymkla z rukou. Příslušnice opačného pohlaví má sice působit jako „Wonder woman“ středověku, ale ve skutečnosti jedná jako pětileté děcko, kterému byla odepřena zmrzlina. Zbrklá, hysterická a bezhlavě přesvědčená o své pravdě. Celou dobu tak jen brnká na vaše nervová zakončení.

Z očekávaného čtivého počinu, který pobaví, ale i poučí se nakonec vyklubalo něco mezi jednodušším knižním dílkem a naprostou zbytečností, která akorát tak těží z dobře vymyšleného konceptu. Rozhodně se nejedná o žádný skvost, který by si Spoonerová „mohla dát za rámeček“. I když v naší komunitě se zřejmě nachází i tací, kteří by tomuto zjevně negativnímu názoru moc rádi oponovali. Zvažte si sami, na své vlastní nebezpečí, zda se do knihy pouštět. Za mě se jedná o velké zklamání, v němž jsem nejednou musela velice silně přeskakovat, jen abych se vůbec dobrala konce. Možná, kdybych byla tak o deset let mladší, k značnému negativismu by u mě nedošlo, takže pokud máte „menšího“ sourozence, tak mu tuto jednohubku pořiďte, jistě bude nadšený! S těžkým srdcem dávám jen 2. z 5. hvězdiček! Touto recenzí bych velmi ráda poděkovala e-shopu PalmKnihy za poskytnutí recenzní e-knihy, TAM si můžete také přečíst i samotnou ukázku z knihy!

Tentokrát se Gisbornovi podařilo vzít ji jemně za ruku a otočit ji, aby jí mohl něco vložit do ledové dlaně. „Přesto je to pravda.“

Marian se stále mračila a pohlédla na svoji dlaň. Zatímco spolu mluvili o Willovu osudu, vyšlo slunce, takže dobře viděla, co jí Gisborne dal. Byl to prsten Robinovy matky. Drobný, nenápadný splétaný zlatý kroužek s jediným rubínem ve tvaru slzy. Marian ho dobře znala. Dennodenněho nosila od chvíle, kdy jí ho dal, dokud s ním, na řetízku kolem krku, neodjel do Svaté země.

„Je mi to líto, má paní.“ Gisborne ji stále držel za ruku.