Rose pod palbou - Naděje umírá poslední!

Elizabeth Weinová - Rose pod palbou

Originální název: Rose Under Fire
Rok vydání: 2016 (originál vydán 2013)
Počet stran: 328
Vazba knihy: Vázaná
Nakladatelství: CooBoo

I v temnotě svítí světlo naděje!

Léto 1944 není zrovna dvakrát šťastné. Celý svět je zmítán v železných okovech druhé světové války. Války, která navždy poznamená osud lidstva, jako jedna z největších katastrof v dějinách. Do bojové vřavy jsou doslova a do písmene vtažení všichni. Muži, ženy, ale i děti. Každá pomocná ruka se hodí a urputné boje neznají slitování. Mír je v nedohlednu, přestože už jsou všichni naprosto vyčerpáni z neustálého stresu a strachu o holý život.

V tomto „bojovém“ pekle se ocitá i osmnáctiletá Američanka Rose Justiceová, jenž je díky známostem svého strýce poslána jako pilotka Pomocných leteckých sborů až do daleké Anglie. Je velmi šikovná a obratná, možná právě pro toto je onoho osudového léta pověřená letět z Paříže zpět do Anglie. Avšak tento let pro ni nedopadne vůbec dobře. Je totiž polapena nepřítelem a poslána do nechvalně proslulého ženského koncentračního tábora Ravensbrück. 

Právě jsem se vrátila z pohřbu Celie Foresterové. Dostala jsem za úkol napsat oficiální hlášení o tom, jak se zřítila s tím tempestem, jelikož ona už ho zjevně nenapíše a já viděla, jak se to stalo. A taky proto, že mám pocit, jako bych za to mohla já. Vím, že to nebyla má vina, vážně, teď už to vím. Ale dávala jsem jí instrukce. Obě jsme měly dopravit na místo jeden tempest a já už s ním předtím párkrát letěla. Celia ne. Vzlétla deset minut po mně. Kdyby vyrazila jako první, možná jsme teď ještě mohly být naživu obě.

Takovéhle hlášení jsem ještě nikdy psát nemusela a moc nevím, kde začít. Maddie mi dala takový krásný zápisník vázaný v kůži, abych si to do něj připravila. Myslí si, že pomáhá mít pěkný papír, a bylo jí jasné, že já bych si ho sama nekoupila, protože je stejně jako všechno ostatní teď tak vzácný. Říká, že člověk potřebuje sám sebe něčím uplatit, protože psát hlášení o nehodě je vždycky hnus. Sama musela letos v lednu sepsat jedno dlouhé hlášení a dostavit se osobně k výslechu před vyšetřovací komisi.

Opravdové přátelství je silnější než všechno zlo!

Tam se setkává s dalšími dívkami, které stejně jako ona padly za oběť nacistickým vojáků. Jenže dokáží všichni spolu přežít hrůzy, které tam na ně čekají? Bude jejich přátelství dostatečně silné na to, aby i v těch nejtemnějších chvílích našli trochu světla? A co víc, spatří ještě někdy Rose své příbuzně nebo zemře v zapomnění za ostnatým drátem?

Autorce se podařilo napsat velmi silný a neskonale emotivní příběh o nelidských podmínkách, ale především o zvěrských praktikách, které se odehrávaly v koncentračních táborech. Kniha v sobě s naprosto přesností odráží celý pochmurný obraz druhé světové války spojený s její nejtemnější stránkou, která sebou odnesla miliony nevinných životů 

Nejspíš by neměla vůbec letět. Přesně vím, co by řekl táta, pět tisíc kilometrů odtud v Pensylvánii, na Justiceově letišti, kdyby šlo o mě: „Jdi domů, Rosie. Neměla bys letět, když ti pohřbívají přátele.“ Jenomže o předávku těch letadel se někdo postarat musí. Je přece válka. Páni, jak mně už tahle věta leze krkem.

A nemá to konce. Každý den je třeba přepravit nějaká letadla, buď přímo z továrny, nebo ta, která prošla generální údržbou, čerstvě natřená maskovacími barvami či pruhy pro invazi, připravená letět do Francie. Když jsem před třemi měsíci vystoupila z lodi z New Yorku, hodili mě rovnou do vody, ať plavu, a před koncem května už jsem přepravovala spitfiry, skutečná bojová letadla, ze southamptonských továren u letiště Hamble snad do každé základny v jižní Anglii. Měla jsem předtím projít nějakým výcvikem, místo toho jsem ale absolvovala jen pár cvičných letů. Být dcerou muže, který řídí leteckou školu, se mi neskutečně vyplatilo. Létám od dvanácti, což znamená, že jsem toho už nalétala víc než někteří ze starších pilotů, ačkoli mi je teprve osmnáct. Jsem místní benjamínek. Zhruba týden ode dne D, kdy začala invaze, byl celkem klid.

Jsou věci na které bychom nikdy neměli zapomenout!

Tato beletrie je napsána formou deníkových zápisů, které si vede přímo sama pilotní postava. Zápisky jsou navíc ještě doplněny o hrdinčiny poznámky, či básně, pomocí nichž se snaží přežít a možná i trochu motivovat ostatní vězenkyně. Jsou totiž plné jejích pocitů a nikdy neutichající naděje na lepší zítřky a především na tolik kýženou svobodu. Rose nám postupem času dospívá a z malé zasněné holky se stává dospělá žena, jenž si plně uvědomuje důsledky svého jednání.

V závěru celého děje se taktéž dozvídáme něco málo o poválečném životě a velmi těžkým vyrovnáváním se s traumaty války, kdy jako by se zdálo, že je běžný život na míle vzdálený realitě. A válečné hrůzy jako by se pořád hlásily o slovo. Pokud bych to měla shrnout, tak Rose pod palbou rozhodně není lehké čtení. Spíše právě naopak. Nicméně je třeba uvědomovat si, co se stalo a snažit se z dějin poučit. Za sebe dávám maximální ohodnocení 5 z 5 hvězdiček spolu s doporučením k přečtení příběhu! Prostřednictvím této recenze bych chtěla velmi poděkovat e-shopu KNIHY DOBROVSKÝ za poskytnutí recenzního výtisku! TAM si knihu můžete také koupit a to za velmi dobrou cenu, která se rozhodně vyplatí!

Chtěla jsem si o tom promluvit s Nickem. Nechal mi vzkaz, bylo od něj hezké, že si o mě dělal starosti, že musím Celii na pohřeb. Sice už bylo po deváté, ale venku ještě bylo světlo. V létě tady mají dvě hodiny světla navíc. Říkají tomu dvojitý letní čas. Vyrazila jsem tedy dolů do vesnice k telefonu a doufala, že Nick není někde na ně- jaké misi. A že mi jeho domácí nevynadá za to, že volám tak pozdě. Ta válka je hrozná. Je tady o tolik horší než doma ve Státech. Každých pár týdnů tu někomu zabijí bratra nebo matku nebo dalšího kamaráda. A už teď mám plné zuby těch nedostatků, nikdy žádné máslo, nikdy žádný spánek. Na kombinaci tak tvrdé práce s neustálým strachem a s tím, že všechno obecně je dost na nic, jsem nebyla připravená. Jak jsem se na to ale vlastně měla vůbec připravit?

Oni v tom žijí už pět let. Zatímco já se koupala v jezeře, hrála školní ligu dívčího basketbalu, stavěla stromové domky pro Karla a Kurta jako hodná velká sestra a pomáhala tátovi s postřikem polí a mámě s přípravou jablečného pyré, Maddie celou tu dobu přepravovala bojová letadla. A když před osmi měsíci zemřela při bombovém útoku nebo něčem jiném její kamarádka, já nejspíš zrovna seděla na hodině tvůrčího psaní pana Wagnera a přemýšlela nad rytmickými schématy.