Divoká karta - Tokio budoucnosti!

Marie Lu - Divoká karta

Originální název: Wildcard
Rok vydání: 2019 (originál vydán 2018)
Počet stran: 320
Vazba knihy: Vázaná
Nakladatelství: CooBoo

Utopie nebo časovaná bomba?

NeuroLink již není synonymem bezpečnosti, Z úžasného divu techniky, jež představoval kýžené rozptýlení pro celosvětovou populaci se stalo obrovské sledovací zařízení, které se zaměřuje opravdu na všechny. Kriminalita však vzkvétá vesele dál a z dobrých úmyslů se stala dlážděná cesta do pekel. Algoritmus měl kosit znesvářené strany systému, místo toho nemilosrdně dopadá na ty, kdo nikdy zákon neporušili. Z Warcrossového turnaje se stala šachovnice, v níž několik let stará minulost bojuje s každodenní přítomností.

Slečna Chenová jen tak, tak vyvázla živá z posledního herního zápasu, ale i teď nemá na růžích ustláno. Na její hlavu je stále vypsána tučná odměna, která z ní činní vcelku lákavý živoucí terč. Teď, když konečně odhalila, co se skrývá za novým vylepšením beta čoček, už nemůže věřit tomu, ke komu od dětství vzhlížela s téměř božskou úctou. Hideo jí zradil, polapil do svých spárů a využil. I přesto, že mu ponechala své srdce, ho nyní musí pro dobro celé lidské populace zastavit.

Možná je to paranoia, která se vás zmocní, když se začnete živit lovem odměn. Jsi na ulici plné lidí, opakuju si. Nikdo tě nesleduje.

Od chvíle, co Hideo spustil svůj algoritmus, uběhly tři dny. Technicky vzato by měl být svět bezpečnější než kdy dřív. Každý, kdo někdy použil kontaktní čočky od Henka Games – byť třeba jen jednou –, by teď měl být zcela pod Hideovou kontrolou a mělo by mu být znemožněno jakkoli překročit zákon nebo komukoli ublížit.

Algoritmus nemá vliv jen na několik málo lidí, kteří podobně jako já ještě pořád požívají beta verzi čoček.

Takže bych si, teoreticky, neměla dělat hlavu s tím, že je mi někdo v patách. Algoritmus je nenechá ublížit mi.

Jak nad tím přemýšlím, zpomalím krok, abych přehlédla dlouhý zástup lidí čekajících před místní policejní služebnou. Musí jich být několik set. Všichni se jdou dobrovolně přiznat ke všemu protizákonnému, co kdy provedli – od nezaplacených pokut za parkování přes drobné krádeže v obchodech až po vraždy. Takhle to tu poslední tři dny chodí.

Tokio vykreslené v okovech virtuální reality!

Zatímco úvod do duologie měl za cíl zejména seznámit čtenáře se světem a virtuálním prostředí, v němž se po většinu času pohybuje, tak „Wildcard“ hraje na mnohem temnější strunu. Jistě, vždy se najde trocha místa pro nějakou tu romantiku, jenž je umně proklatá klišé momenty, na které dychtivý fanoušci přímo čekají, ale je jich tu poskromnu. Prim zde hraje především akce, kterou Marie Lu ve větších, či menších dávkách ordinuje již od samého počátku, a tak si můžete být jistí, že o šokující monety a velká odhalení nebude nouze.

Dějová line se protikladně liší od své prvotní sestřičky. Herní svět je upozaděn a objevuje se spíše namátkově, jako doplňkový element, stěžejným středobodem je snaha Emiky o sjednání nápravy nad příkořím, za tímto účelem se noří stále hlouběji a hlouběji do kalných vod časů minulých. Autorka zde rozehrává vcelku dobře míněnou kombinaci, která ovšem skýtá jeden stěžejní problém. Nevíme, kdo z koho, respektive která z postav je na straně dobra a která naopak stojí na opačné straně barikády.

Vím, že je to sen, protože ležíme v bílé posteli v nejvyšším patře mrakodrapu, který jsem nikdy předtím neviděla, a místnost kolem nás je celá ze skla. Když se podívám na podlahu, vidím skrz desítky a desítky pater pod námi, skrz stropy a podlahy, podlahy a stropy, které pokračují donekonečna, dokud se mi někde hluboko dole pod zemí neztratí z dohledu.

V patách temně modré tmě dopadají dovnitř jemné paprsky světla rozbřesku a osvětlují naši pokožku krémovou září, na jasné noční obloze je ale ještě pořád vidět dechberoucí hvězdná pokrývka, která jí dodává zlatobílý třpyt. Za stěnami ložnice se rozprostírá výhled na nekonečné město, jehož světla, která ubíhají stále dál a dál až za horizont, jako by odrážela zář hvězd nad ním.

Je toho na mě moc. V každém směru nekonečno. Nevím, kudy padat.

Pak se Hideovy rty dotknou mojí klíční kosti a závrať se najednou vypaří. Je tu. Zakloním hlavu a vlasy se mi rozprostřou po pokrývkách, lehce rozevřu ústa a stočím oči k proskleném stropu a souhvězdím vysoko nad ním.

Dobrý nápad, i solidně zpracovaná myšlenka!

Otázku protichůdných stran si zdá si pokládá i sama spisovatelka, jelikož z jejich postav číší nutná dávka nejistoty. Nikdo netuší, za co vlastně bojuje a proč riskuje svůj krk. I když se Lu ke konci knihy snaží o velkolepé odhalení, jež zřejmě pramení z faktu, že si konečně ujasnila, jak má příběh zakončit, tak bohužel nepadla snahou na úrodnou půdu a žádný obrovitánský šok se nekoná. Naopak zakončení působí našroubovaným dojmem, jako kdyby bylo šito horkou jehlou, čímž celku spíše škodí.

Bohužel pokračování mělo v mích očích spíše klesající tendenci, i když bylo vskutku čtivé. Jestliže se pídíte po dobře vyobrazené dimenzi, rozhodně se nebojte po tomto dílku sáhnout. Protagonisté jsou sympatičtí, exteriér vskutku propracovaný a co se zápletky týče, tak není vůbec špatná. Na poli YA tvorby se rozhodně jedná o ten lepší kousek. Za sebe hodnotím 3.7 z 5. hvězdiček! Touto recenzí bych velmi ráda poděkovala e-shopu PalmKnihy za poskytnutí recenzní e-knihy, TAM si můžete také přečíst i samotnou ukázku z knihy!

Je tu Hammie, naše Lapka, a Roshan, náš Štít. Kapitán Asher sedí na barové židli a svoje zakázkové kolečkové křeslo má složené za sebou. Je tu dokonce i Tremaine, který technicky vzato hraje za Démonskou četu. Lokty se opírá o bar, a když zaznamená můj příchod, kývne mi na pozdrav. Obličej mu trochu halí pára, která stoupá z jeho misky ramenu. Sedí daleko od Roshana, který si hraje s modlitebními korálky na zápěstí a záměrně svého expřítele ignoruje.

Můj tým. Moji kamarádi. Podivný pocit, že mě někdo sleduje, se při pohledu do jejich tváří rozplyne.

Hammie na mě zamává, abych si k ní přisedla. Vděčně vklouznu na prázdnou barovou židli vedle ní. Kuchař přede mě postaví misku ramenu a poodstoupí, aby nám poskytl soukromí. „Celé město slaví,“ zamumlám. „Nikdo nemá ani ponětí o tom, co Hideo provedl.“

Hammie si shrábne kudrny do hustého, vysoko vyčesaného drdolu. Pak kývne směrem k virtuální obrazovce na zdi, na které právě běží záběry z finálového zápasu. „Jdeš právě včas,“ oznámí mi. „Hideo se chystá udělat prohlášení.“