Políbená ledem - Ukaž mi, co skrýváš!

Amanda Hockingová - Políbená ledem

Originální název: Ice Kissed
Rok vydání: 2017 (originál vydán 2015)
Počet stran: 227
Vazba knihy: Vázaná
Nakladatelství: CooBoo

Blíží se opravdu zlé časy!

Svět trollů zachvátila panika, několika násobný vrah Konstantin Black uprchl na svobodu a dokud dýchá, tak není nikdo v bezpečí. Ty nejhorší noční můry se naplní ve chvíli, kdy se ztratí Skojarská královna. Na její záchranu jsou povoláni elitní jednotky spojenců, respektive dva z jejich představitelů Bryn a Rydley. Díky vysoké míře profesionality a zdravému úsudku se jim nakonec podaří její veličenstvo najít a dopravit bezpečně domů. Jenže s „vodním královstvím“ je něco velice v nepořádku. Strážci se chovají divně, ztratily veškerou morálku i smysl pro disciplínu. Království je v troskách, palác chátrá a mladičký král Mikko se ani neopováží hnout prstem.

Bryn Averová je proto vyslaná na zvláštní misi, aby ochránila mladou naivní panovnici. Někdo ji totiž jde po krku, ale kdo to jen může být? A co se vlastně u všech všudy děje? Proč je panovník tak neschopný, snaží se snad něco skrývat? Dívka je odhodlaná přijít všem tajemstvím na kloub. Musí však být opatrná, čím více z klubka tajemství rozplétám, tím více touží tajemný nepřítel po její hlavě. Dokáže uniknout smrti a vyluštit přitom tuhle nelehkou hádanku? 

Do obličeje mě štípaly sněhové vločky, takže jsem zavřela oči, sklonila hlavu a pobídla Blooma k rychlejšímu běhu. Na to, že patřil k největším z trallských koní v Doldastamu, byl překvapivě rychlý. Od těžkých kopyt mu odletoval sníh, když uháněl kolem kamenných hradeb města.

V hlavě mi zase začalo škubat – tupou bolestí od tržné rány na pravém spánku, těsně nad linií vlasů. Ránu drželo pohromadě šest stehů. Snažila jsem se ji ignorovat stejně jako pokaždé, když se během posledních dvou dní ozvala, a chytila jsem Bloomovy otěže pevněji.

Včera pozdě v noci jsme se s Ridleym Dresdenem vrátili domů ze skojarského hlavního města Storvattenu. Bylo sice oficiálně rozhodnuto, že naše mise je u konce, ale s tím jsem se nedokázala smířit. Konstantin Black uprchl a královna Skojarů, kterou jsme měli najít, zůstávala dál pohřešovaná.

Nádherná obálka skrývajicí obstojný fantasy příběh!

Po přečtení prvního dílu s názvem „Mrazivý oheň“ jsem měla opravdu velké pochybnosti ohledně toho, zda v sérii pokračovat. Nicméně má zvědavost nakonec zvítězila a já se rozhodla dát autorce ještě šanci. A podívejme se ona má očekávání splnila. Pokračování se totiž nese v úplně jiném duchu, než jaký byl charakteristický pro pilotní knihu. Nyní se příběh mnohem více rozvíjí, nechybí ani pořádná akce a překvapivé zvraty. Přibila také velká dávka čtivosti a emocí. Zkrátka už se nejedná o černobílou siluetu, nyní jsou v ní dokonce i barvy.

Co se týče samotných postav, tak i ty nám s pokračovací trilogií poněkud zmoudřely. Hlavní hrdinka se sice místy stále chová jako velká husa, ale už je pravda poněkud snesitelnější. Hlavně se naučila pořádně logicky uvažovat, což rozhodně není na škodu. Kasper, i poněkud moc vlezlý princ Kennet také nejsou na škodu, ba naopak. Dokonce i poněkud chladní Skojarové se najednou začínají projevovat více „lidštěji“ než tomu bylo doposud. 

Když nás Linnein švagr princ Kennet Biâelse vyprovázel ze zámku, spíš jako by měl obavy z toho, abychom si to příliš nevyčítali.

Kennet s námi došel do majestátní haly storvattenského paláce s ojíněnými stěnami tvarovanými tak, jako by nás obklopovaly vlny, a zastavil se s Ridleym a se mnou u dveří. „Je mi moc líto, že jsme nedokázali udělat víc,“ omluvila jsem se mu před rozloučením ještě jednou.

„Udělali jste, co se dalo.“ Kennet si mě prohlížel a jeho akvamarínové oči jiskřily jako démanty. Ztěžka si povzdychl, až se mu téměř průsvitné žábry pod čelistí zatřepetaly.

Pak mě vzal za ruku a vroucně ji sevřel. Horkost a síla jeho velkých dlaní mě sice překvapily, ale byla jsem tak otupělá, že jsem si to stěží uvědomovala. Neúspěch našeho poslání mě rozrušil a deprimoval a po ráně do hlavy předtím v noci jako bych pořád plula v mlze bolesti.

„Nebuďte na sebe příliš tvrdá, Bryn,“ pronesl Kennet zvuč­ným hlasem. „Jste lepší, než si myslíte.“

„Jestli se chceme do Doldastamu dostat do setmění,“ ozval se Ridley, „měli bychom jet.“ „Ovšem.“ Kennet se mdle pousmál, ale odmítal mou ruku pustit. Pokusila jsem se mu úsměv oplatit, jenže ve svém sta­vu jsem to nedokázala.

Otázkou je, co přinese závěr celé téhle epické série!

Co se musí Amandě nechat je opravdu obrovský posun směrem vzhůru. Konečně sepsala něco, co se dá číst! Navíc vám ono čtení neskutečně rychle uteče, jelikož kapitoly nejsou nikterak zdlouhavé, a tak se knížka čte jako po másle a než se nadějete tak už otáčíte na poslední stránku. No a pokud už jsme u té poslední stránky, tak byste měli vědět, že vás rozhodně čeká šokující konec, který nenechá nikoho chladným. Ještě, že už vyšlo pokračování, protože to čekání by mě nejspíš opravdu ubíjelo!

Doufám, že i závěr série bude minimálně tak povedený, jako „Políbená ledem“. Hockingová ukázala, že má svým příznivcům ještě stále, co nabídnout. Nuže, sem s tím, jsem opravdu neskonale zvědavá, zda se bude jednat naprostou „bombu“ v Young Adult fantasy světle. Nemůžu popřít to, že se opravdu upřímně těším na další setkání s touto spisovatelkou. Zatím hodnotím 4.5 z 5. hvězdiček! Touto recenzí bych velmi ráda poděkovala e-shopu eReading.cz za poskytnutí recenzní e-knihy, TAM si můžete také přečíst i samotnou ukázku z knihy!

Jenže jsem přežila, a tušila jsem, že za to můžu nějak děkovat Konstantinovi.

Uteč, bílý králíčku, jak nejrychleji můžeš, zašeptal mi, když

jsem za ním přišla do vězení. Sice unikl, ale vypadal poraže­ně – šedé oči měl mírné a smutné, tělo shrbené a ramena svě­šená, jeho olivová pokožka byla pod strništěm vousů bledá. A nechtěl, aby se mi něco stalo.

Byla jsem přesvědčená, že Black pro někoho pracoval, když napadl mého tátu a také když šel po podvržencích. Nic z toho nebyl jeho nápad. Ve Storvattenu mi to fakticky přiznal, když řekl, že to udělal z lásky. Ať už tím myslel cokoli.

„Co se stalo ve Storvattenu?“ Ember ke mně přistoupila blíž. „O Dåligovi jsi mi vůbec neřekla, musela jsem se to do ­ zvědět od jiných,“ dodala a snažila se, aby to neznělo uraženě. „A co ses doslechla?“ Naklonila jsem hlavu ke straně. Zají­malo mě, co o tom říkají jiní lidé.

„Že tě překvapil a přemohl a pak s Konstantinem utekli,“ odpověděla s drobným pokrčením ramen. „Stalo se ještě něco dalšího? Mluvil na tebe Dålig?“

Řezník otevřel dveře krámu, vyklonil se z nich a zabušil do kovové pánve, aby vyplašil toho psa. Husky se ještě jednou hladově ohlédl mým směrem, než odběhl a ztratil se ve sněhu.

„Ne, nemluvil,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ale...“