Čáry života - Když se osudem obdarovaní vzbouří!

Veronica Rothová - Čáry života

Originální název: Carve The Mark
Rok vydání: 2017 (originál vydán 2017)
Počet stran: 424
Vazba knihy: Vázaná
Nakladatelství: CooBoo

Osudem předurčení se setkají!

Cyra a Akos jsou dva odlišní lidé, kteří spolu na první pohled nemají vůbec nic společného. Zatímco mladá dívka je sestrou panovníka rodu Šotetů, který je pro zbytek vesmírného společenství spíše trnem v oku. Chlapec oplývá mírumilovnou povahou, za svou rodinu by dal ruku do ohně, ctí tradice a se svým životem, je více než spokojený. Dva mladí lidé, nacházející se v galaxii, kterou protíná Proudnice.  Odlišní jako noc a den, přesto však mají něco společného, jsou to nositelé osudu. Právě osud, vskutku výjimečný jev, je jejich prokletím a požehnáním zároveň.

Ve vesmíru plném různorodých planet má každý zvláštní dar. Většina své nadání využívá jen v tom nejlepším světle. Jen dvě nevinné duše jsou kvůli svým schopnostem zneužívány. Cyra Novaek působí svým dotekem nesnesitelnou bolest, Tento neblahý jev velmi hraje do karet jejímu tyranskému bratrovi, který si s její pomocí chce uzurpovat vládu nad celičkým vesmírným společenstvím. Jediný, kdo má pro dívčinu pochopení je Thuvhesan Akos, jeho dotek ji totiž dokáže proudových stínů bolesti zbavit. Jenže dokáží se oni dva, někdejší nepřátele spojit a bojovat, nejen o vlastní život, ale i o záchranu celé lidské generace?

„Cyro,“ řekl Ryzek. Na tvářích se mu pořád leskly slzy. „Takhle je to spravedlivé. Je fér, abychom se o tohle břímě dělili.“

 Znovu ke mně natáhl ruku. Něco hluboko ve mně zahořelo. Když se jeho dlaň dotkla mé tváře, rozběhly se mi pod kůží inkoustově černé žilky jako brouci se spoustou nožiček, jako temné pavučiny. Pohybovaly se, lezly mi po ramenou, pálily v obličeji. A bolely.

Zakřičela jsem tak hlasitě, jak jsem ještě nikdy v životě nekřičela, a Ryzkův hlas se ke mně přidal, křičeli jsme ve skoro harmonickém souzvuku. Černé žíly mi působily bolest; temnota byla bolest a já byla celá jenom z ní, byla jsem bolest sama.

Odtrhnul ode mne ruku, ale ty stíny pod kůží i bolest pokračovaly. To byl můj dar proudu, vyvolaný příliš brzy.

Matka přiběhla do mého pokoje, na sobě halenu zapnutou jenom napůl a tvář celou mokrou, protože si ji nestačila osušit. Spatřila šedé šmouhy pod mou kůží, rychle ke mně přistoupila a na okamžik mi položila ruce na ramena, ale hned je zase odtrhla a tiše sykla. Taky tu bolest cítila. Znovu jsem zaječela a zatínala jsem nehty do těch černých pavučin pod kůží.

Velkolepé universum se svým vlastním jazykem a zvyky!

Veronica Roth, autorka bestsellerové série Divergence přichází nyní ve zcela novém světle. Rozhodla se pro nepatrnou změnu žánru a tak místo klasické dystopie sepsala dech beroucí intergalaktickou Sci-fi. Vytvořila úplně nový svět, z kterého tak trochu dýchá námět Hvězdných válek a pradávné bojovné Sparty. Nicméně při troše štěstí objevíte rovněž skryté podobnosti s neméně populárním kultovním hitem Her o trůny, s vlastním jazykem a pojmy. Zkrátka jako kdyby spisovatelka připravila literární koktejl, do kterého přidala tak trochu od každého významného díla, promíchala a stvořila něco jedinečného.

K jedinečnosti nemalou mírou přispívají i postavy a to nejen ty pilotní. Na rozdíl od mnohých obdobných knih zde totiž nenajdeme striktní rozlišování na dobro a zlo, černou a bílou. Kdepak, nikdy si nemůžete být jistí, zda váš hrdina „kope“ za dobrou nebo špatnou stranu. Každý v sobě totiž skrývá něco z obojího a ani ten největší hrdina není každým coulem dokonalý, všichni totiž mají ve skříni schovaného nějakého toho kostlivce. 

„Já neumím…“ začal Eijeh. „Nevím, jak vyvolat vize. Nejsem…“ A pak se Akos s rozběhem vrhnul na mého bratra. Byl moc malý na to, aby Ryzka srazil k zemi, jenže ho zaskočil a Ryzek zavrávoral. Akos se napřáhnul rukou, aby ho uhodil, hlupák, pomyslela jsem si, ale Ryzek na něj byl moc rychlý. Vykopl nohou a zasáhl Akose do žaludku. Pak se narovnal. Popadl Akose za vlasy, donutil ho zvednout hlavu a pak ho říznul podél čelisti od ucha až po bradu. Akos řval bolestí.

Tohle byl jeden z Ryzkových oblíbených způsobů, jak někoho poranit. Když chtěl, aby někomu jako památka na jejich setkání zůstala jizva, uděal to tak, aby byla vždycky vidět. Aby zůstala nezapomenutelná. „Prosím!“ vyjekl Eijeh. „Prosím, já opravdu nevím, jak udělat to, co po mně chcete. Prosím, neubližujte mu. Neubližujte ani mně, prosím.“

Ryzek se zlostně zadíval na Akose, který se držel za tvář, a po krku mu stékala krev. „Tohleto, prosím‘, to je nějaké thuvheské slovo, které neznám,“ zavrčel potom.

Příběh, který se vám jednoduše dostane pod kůži!

Pokud bych měla své dojmy sesumírovat, vyjádřila bych se asi takto. Zatímco v prvních chvílích čtení jsem měla sto chutí prohodit svou čtečku oknem, jelikož mi vůbec nic nedávalo smysl, všechny ty divné názvy a reálie se mi pletly do hromady. Tak jakmile jsem se přehoupla přes prvních deset kapitol, najednou všechno začalo zapadat do sebe a já se od čtení nemohla odtrhnout. Pokud se mi naskytla chvilka volna, okamžitě jsem sahala po příběhu, lačná pokračování.

Čáry Života vás ve všech ohledech překvapí a nakonec si je buď zamilujete, nebo je budete přímo nesnášet. Přečíst si je ovšem musíte! Za sebe hodnotím velmi kladně 4 z 5 hvězdiček, protože plný počet si chci uschovat pro další díl. Doufám, že završení této plánované duologie  bude více než epické! Touto recenzí bych velmi ráda poděkovala e-shopu eReading.cz za poskytnutí recenzní e-knihy, TAM si můžete také přečíst i samotnou ukázku z knihy!

Kluzák se s nimi vznesl a vystřelil kupředu, takže se svalili jeden na druhého. Eijeh se rozesmál a odstrčil od sebe Akose.

V dálce před nimi se mihotala světla Hessy. Město se rozkládalo na úbočích kopce, vojenská základna na jeho úpatí, chrám na samotném vrcholku a všechno ostatní mezi nimi. Chrám, kam měli namířeno, byl velkou kamennou stavbou s klenbou tvořenou stovkami tabulí z barevného skla.

Když na něj posvítilo slunce, rozzářil se vrcholek Hessy jako oranžový květ. Jenže to se stávalo jen zřídka.

Kluzák stoupal nad úbočím kopce, nad střechami kamenné Hessy, města stejně starého jako planeta jejich národa Thuvhe, jak ji nazývali všichni kromě jejich nepřátel, protože to slovo bylo tak kluzké, že by si na něm mimozemci zauzlovali jazyk. Půlka úzkých domů mizela pod závějemi. Skoro všechny už byly prázdné. Dnes v noci budou všichni v chrámu.

„Viděla jsi dneska něco zajímavého?“ zeptal se otec matky, když se s kluzákem vyhýbal zvlášť vysokému větroměru, který vyčníval nad střechami. Točil se kolem dokola.